Citové výlevy

A hurá do světa,..

22. dubna 2011 v 21:22 | Lauren
...což samozřejmě neberte doslova. Nevytáhnu paty dál než k hlavnímu městu.

Tímto způsobem se vyhýbám Velikonocům už několikátý rok. Rodiče využijí dovolené, naplánují výlet a jede se. Nestěžuji si, naopak. Vyhnout se roji strýčků a bratránků, kteří vás s mylnou domněnkou, že uschnete vyšlehají, není k zahození. Ačkoli před bratrem se tak lehce neschovám. Dnes si pletl pomlázku. Vlastně... "pletl" "pomlázku". Ty tři chabé proutky mu drží u sebe jen díky červené mašli. Ovšem, je na svůj výtvor náležitě pyšný a já mu nechci kazit iluze. Štípe pořád stejně, tudíž svůj účel splnila *mne si bolavá záda*.

Včera jsem byla u kamarádky. Moje cesta na kolečkových bruslých musela vypadat komicky, hlavně mé bědování na hrbaté chodníky (jáma, jáma, samá jáma!). Náplní našeho prostého programu byl film Vampire hunter D: Bloodlust, který jsem si tolik oblíbila. Samozřejmě nesmělo chybět něco dobrého k zakousnutí. Bohužel, naše řádění v kuchyni s cílem vytvořit "něco čokoládového", předčilo všechny mé dosavadní komické trapasy. Jsem strašně nepraktická. Vím to sice odjakživa, ale až při pohledu na tu spoušt´mi došlo jak moc. Nicméně plán došel do zdárného konce...

Málem bych zapomněla dodat, že mám svůj vytoužený foťák! Je jím Nikon Coolpix S3100. Mylím, že pro začátečníka dostačující. Výše je má první fotka. Ano směšná, vím. Ale má své kouzlo, ty dva milé strašáky jsem dostala za příspěvek pro děti..

Přeji pohodové Velikonoce ve zdraví! :)

Čas, jenž protéká mezi prsty

13. dubna 2011 v 15:48 | Lauren
Nerada chodím do míst, plných hluku a lidí. Jelikož se tomu v dnešní době prakticky nevyhnu, mé cesty často míří do parku. Pokud obloukem obejdete místa, sloužící jako "zašívárna mládeže", jediným společníkem je vaše mysl.
Když jsem o víkendu procházela pod korunami stromů, nechala si větrem čechrat vlasy a sluncem hladit tvář, bylo mi dobře. Konečně jsem měla pocit, že nikam nespěchám, nemám žádné povinnosti a problémy, že neexistuje zítřek... jenom ta chvíle. Jako by se přede mnou otevřela obrovská náruč, která mě vždy utěší a dodá ztracenou energii. Ale ta druhá strana, tmavěji, či snad realističtěji smýšlející věděla, že každou vteřinou tento drahocenný okamžik ztrácím. Přesto to byl příjemný oddych, vyklouznutí z každodenního spěchu. Ted´se dostávám taky k tomu, proč zůstal tento blog týden skoro bez povšimnutí. Momentálně se nade mnou utrh pytel. Blíží se absolvák, Anglie, zkoušky,... Období před čtvrtletím taky dvakrát krušné nebylo. Samozřejmě, že si za všechen stres můžu já (ne, žádná ironie). Když nechám věci na poslední chvíli s naivní nadějí, že se nějak vyřeší dopadá to tak, jako nyní. A pak samozřejmě zase unikám od reality, od toho utrženého pytle, který na mě chrlí více a více problémů, do parku. Na jediné poklidné místo, kde mi čas neprotéká mezi prsty.

Only darkness

1. dubna 2011 v 19:30 | Lauren

Svět je úžasný živý obraz, plný barev. Někdy ho vidíme světle a bezstarostně někdy až příliš tmavě na to, abychom jeho krásu pochopili. Existují lidé, kteří nemají možnost ho poznat,...vidět ho. Přesto se snaží žít naplno a smutek hodit za hlavu. Jsou to poutníci s bílou holí a navzory všem překážkám jdou dál!
Nejednou jsem spatřila slepce, který si pomalu razil cestičku vpřed. Vždy se mnou probila vlna soucitu a lítosti. Jako bych se vžila do jeho situace - cítila na sobě všechny ty udivené pohledy, slyšela příšernou vzmět´zvuků, která mi trhala uši a zcela oprávněně očekávala, že mě každou chvílí srazí auto nebo mi hrudí proletí kulka. Je tu ovšem jeden rozdíl. On to zvládá. Nepotřebuje lítost. Je to člověk, který prakticky stejně funguje jako kdokoli jiný. Nechce slyšet utěšující žvásty, ani soucitné výlevy o pochopení. Co bylo, to bylo... A to jsem si uvědomila teprve nedávno, na jedné školní akci - programu o nevidomých. Měla jsem možnost nahlédnout do života nevidomé, ale vždy veselé Elišky. Ovládá perfektně několik jazyků a skvěle hraje na klavír. Funguje normálně. I tak si dovolím podotknout, že si života váží víc než mnoho zdravých lidí. Uvědomuje si, jak blízko byla smrti. Ví, že dostala šanci, kterou nehodlá zmařit v temných uličkách své mysli, at´už je ke tmě připoutána sebevíc... Má můj upřímný obdiv. Já bych to nedokázala, opravdu.

Vždy může být hůř!

,,A až vám tak bude, uvědomte si, že i ten nejčernější list lze obrátit na druhou stranu!"
v

Bezduchý článek choré mysli

19. března 2011 v 15:36 | Lauren
Přede dveřmi se povaluje moje černá taška, narvaná k prasknutí. Kdo by tušil, že se do ní vleze všechna (tedy, zdánlivě všechna) lyžařská výbava, knihy a halda svetrů? Čím více si získává mé pozornosti tím více se mi nechce. Snad jsem si myslela, když nám tělocvikář nabízel volná místa kvůli nízkému počtu sedmáků, že je to jedna z posledních možností být s kamarády ze školy. Ovšem, to bych si je týden před odjezdem nesměla poštvat proti sobě. Nevadí, za svým názorem si stojím. Počkat! Vážně mi to nevadí? Klid, kdyby to byli kamarádi, nevypustili by ze svých jedovatých úst takové věci! Snad to nějak přežiju. Proč by ne? Mám knihy, sluchátka - tím zabiju dost času. Pardon, nevšímejte si mého chorého mozku. Od odběrů krve mi to nemyslí... Jde to se mnou do kytek, vážení.

Znáte pořad Prostřeno? Máma se rozhodla zorganizovat něco podobného pro návštěvu. A já se mám do celé akce zapojit taky...

,,Napíšeš meny."
,,Ručně nebo na počítači?"
,,Na počítači! Kdo by to po tobě přečetl?!"

,,Dělej si poznámky. Zaprvé, uhm,... wilkomedžrajng...Víš jak se to píše?"

Ačkoli beru ohledy na to, že se tenkrát angličtina tolik neučila, je to jedna z mála úsměvných chvilek. No nic, jdu psát maminčino slavné meny.
Ano vím, další bezduchý a nesmyslný článek, že? Hanba mi! Až se po týdnu vrátím, nejspíš bude smazán.

Seznamte se s uliťákem

10. března 2011 v 18:58 | Lauren
V blogovém světě se pohybuji již několik měsíců, ale stále nevím kam se "zaškatulkovat". Není tomu dávno co jsem pod stejnou přezdívkou vystupovala na svém autorském blogu, ale když se dostal do spárů mého bratra, vyklidila jsem - jak se říká - pole a nechala celou záležitost uležet. Nyní zjišťuji, že těch pár měsíců stačilo na to, abych si blog jistým způsobem osvojila a zamilovala si společnost skvělých lidí, které jsem potkala. A které se nevzdám.
Vzhledem k úvodnímu článku by se slušelo představit se. Doufám, že mě neukamenujete - budu se snažit ukázat se vám v takovém světle (nebo tmě?) v jakém jsem:
Mnozí by snad řekli, že člověk, který vesele ignoruje a pije krev lidem jen několik let neví co je to život a jaké překážky přináší. Většina lidí neví co se pod chladnou slupkou mého zevnějšku nachází, dokonce by nevěřila jak křehká uvnitř jsem. Zažila jsem utrpení, smutek, smrt blízkého i zklamání. S každou touto negativní ránou se mé já propadalo hlouběji a hlouběji. Uzavíralo se do ulity, která svá tajemství jen tak neodkrývá. A odtud pochází onen název - zajatý - captive...
Seznamte se tedy s Lauren - s drzým, chladným a citlivým šnekem, který nevystrkuje růžky.
 
 

Reklama