Březen 2011

Paul Hoffman - Levá ruka boží

25. března 2011 v 21:08 | Lauren |  Čtu

Jmenuje se Cale.
Řekli mu, že dokáže zničit svět.
Možná to opravdu udělá...

Někomu se může zdát příliš krutá a depresivní, jiný může být znechucen. Přiznávám, že některé kapitoly jsou drsnějšího rázu, ovšem dělají tuto knihu (určitě alespoň pro mě) fascinující a zajímavou. Lordi vykupitelé, jenž cvičí mladé chlapce zabíjení a víře v Oběšeného vykupitele, působí dojmem, že se spřáhli se samotným Ďáblem. Neznají slitování, neznají zábrany, přátelství ani lásku. Zabíjením a násilím si snad zkracují dlouhé chvíle. Smetají lidské životy ze světa jako špínu z rukou, tak lehce a lhostejně...

Hoffmanova Levá ruka boží je plná zvratů a nečekaných odhalení. Celou knihou je protkáno důležité poselství, které zapříčiní další smrt a bolest. Nejvíce mě fascinoval hlavní hrdina Cale, který jakoby balancoval na pomyslné propasti dobra a zla. Byl vrah i ochránce, přítel i protivník,... Vzbuzuje ve vás pocit lítosti a zárověň vám z něj běhá mráz po zádech.
Ten, kdo neví co je to utrpení, opravdové násilí, láska a přátelství, tuto knihu nemůže pochopit. Pravda vyplouvá na povrch až na posledních stranách. Celou knihu jsem přečetla jedním dechem, hltala každé slovo. Mám-li něco vytknout, možná to bude ukončení. Osobně bych uvítala méně otevřený konec, ale se srovnáním všech pocitů, které ve mně tato kniha vzbudila - je to malichernost. A opět připouštím, že je to skvělý kus, který se mi v knihovně zatoulal pod ruce. Věřím, že další díly této trilogie budou stejně dobré.

V celém článku naleznete anotaci:

Bezduchý článek choré mysli

19. března 2011 v 15:36 | Lauren |  Citové výlevy
Přede dveřmi se povaluje moje černá taška, narvaná k prasknutí. Kdo by tušil, že se do ní vleze všechna (tedy, zdánlivě všechna) lyžařská výbava, knihy a halda svetrů? Čím více si získává mé pozornosti tím více se mi nechce. Snad jsem si myslela, když nám tělocvikář nabízel volná místa kvůli nízkému počtu sedmáků, že je to jedna z posledních možností být s kamarády ze školy. Ovšem, to bych si je týden před odjezdem nesměla poštvat proti sobě. Nevadí, za svým názorem si stojím. Počkat! Vážně mi to nevadí? Klid, kdyby to byli kamarádi, nevypustili by ze svých jedovatých úst takové věci! Snad to nějak přežiju. Proč by ne? Mám knihy, sluchátka - tím zabiju dost času. Pardon, nevšímejte si mého chorého mozku. Od odběrů krve mi to nemyslí... Jde to se mnou do kytek, vážení.

Znáte pořad Prostřeno? Máma se rozhodla zorganizovat něco podobného pro návštěvu. A já se mám do celé akce zapojit taky...

,,Napíšeš meny."
,,Ručně nebo na počítači?"
,,Na počítači! Kdo by to po tobě přečetl?!"

,,Dělej si poznámky. Zaprvé, uhm,... wilkomedžrajng...Víš jak se to píše?"

Ačkoli beru ohledy na to, že se tenkrát angličtina tolik neučila, je to jedna z mála úsměvných chvilek. No nic, jdu psát maminčino slavné meny.
Ano vím, další bezduchý a nesmyslný článek, že? Hanba mi! Až se po týdnu vrátím, nejspíš bude smazán.

Tarja Turunen - Falling Awake

17. března 2011 v 19:50 | Lauren |  Poslouchám
Zdravím. Váš umrlec se opět hlásí, bohužel nepřináší žádny smysluplný článek. Již nějakou dobu ho nenavštívila žádná múza, žádná zajímavá myšlenka ani chut´něco tvořit. Tudíž zasvědcuje článek své oblibené zpěvačce Tarje Turunen...


Kdekoli zasejeme sny, vykvetou růže...

16. března 2011 v 18:08 | Lauren |  Kreslím, čmárám
Při pohledu na mé "veledílo" si vždy vybavím výše uvedený citát. Nepatřím mezi jedince, kteří by citáty sbírali nebo častěji vyhledávali, ale i přesto si dovolím tato slova, jenž pronesla Aveline Claude trochu poupravit - KAŽDÁ RŮŽE MÁ TRNY.


Seznamte se s uliťákem

10. března 2011 v 18:58 | Lauren |  Citové výlevy
V blogovém světě se pohybuji již několik měsíců, ale stále nevím kam se "zaškatulkovat". Není tomu dávno co jsem pod stejnou přezdívkou vystupovala na svém autorském blogu, ale když se dostal do spárů mého bratra, vyklidila jsem - jak se říká - pole a nechala celou záležitost uležet. Nyní zjišťuji, že těch pár měsíců stačilo na to, abych si blog jistým způsobem osvojila a zamilovala si společnost skvělých lidí, které jsem potkala. A které se nevzdám.
Vzhledem k úvodnímu článku by se slušelo představit se. Doufám, že mě neukamenujete - budu se snažit ukázat se vám v takovém světle (nebo tmě?) v jakém jsem:
Mnozí by snad řekli, že člověk, který vesele ignoruje a pije krev lidem jen několik let neví co je to život a jaké překážky přináší. Většina lidí neví co se pod chladnou slupkou mého zevnějšku nachází, dokonce by nevěřila jak křehká uvnitř jsem. Zažila jsem utrpení, smutek, smrt blízkého i zklamání. S každou touto negativní ránou se mé já propadalo hlouběji a hlouběji. Uzavíralo se do ulity, která svá tajemství jen tak neodkrývá. A odtud pochází onen název - zajatý - captive...
Seznamte se tedy s Lauren - s drzým, chladným a citlivým šnekem, který nevystrkuje růžky.